Odvádění duší

Ačkoli je v současnosti tato věc populární, osobně ji vnímám jako jednu z dalších absurdních výstřelků doby. Chápu, že z mých úst to může znít paradoxně s ohledem na to, jakou službu nabízím. Důvodem jsou však zkušenosti, které mi nedovolují odvádění provádět.

Pokud člověk pronikne se vší vážností za teorii přímo do praxe, shledá, že astrální svět je poněkud obrovský – okem běžně neviditelný prostor, ve kterém se nachází nespočet duší. V tomto prostoru se promítají různé faktory a zákonitosti narážející na fakt, že obyčejný člověk v tomto uspořádání nemá žádné slovo tam cokoliv organizovat.

Pokud se vám podaří opakovaně nahlédnout do těchto tzv. míst, zjistíte jednu příšernou pravdu, a sice, že v těchto místech je vše velmi pohyblivé a ponuré s neskutečnou variabilitou přizpůsobenou myšlenkovému přesvědčení zesnulých, které měli už za života. K tomuto faktu jsem došla na základě nahlížení a následné zpětné vazby od pozůstalých. Ono tradované světlo, kam všichni houfně mají tendenci posílat zesnulé, tam budete hledat horko těžko.

Tak jako jde člověku těžko přijít někam do cizího prostoru a začít odtamtud vyhánět někoho, kdo mu nesedí, aniž by poznal jeho pohnutky a nějak s ním probral situaci, tak stejně nejde přijít do prostoru, kde tzv. straší, říct: „Běž pryč – do světla!“ a čekat, že je splněno.  

Je třeba zjistit, kdo a proč se tam zdržuje, a následně vykomunikovat. Tím zjištěním nemám na mysli výslech současného majitele místa či nějaké příběhy, ale výslech strany, která se jeví jako strašidelná. Otázkou zůstává, kdo všechno to umí. Pokud toto dotyčný umí, už dávno pochopil, že nemůže organizovat prostor astrální.

Pro bližší laické pochopení je třeba si uvědomit následující: lidské tělo a duše = člověk. Duše si střídá těla jedno po druhém a pomocí ducha duchovně roste. Proběhne několik koleček lidských životů, až je duchovně natolik vyvinutá, že nemusí do onoho astrálního světa. Tady se dostáváme k tomu dokonalému ozářenému místu, které je prostě pro vyvolené.

Zkrátka nejde vzít kdejakého bídáka a nacpat jej na nekonečnou luxusní dovolenou. Na to je člověk malý pán.

Osobně se moc v případech strašení neznámou osobou neangažuji. Dost zvažuji to, jaké jsou průvodní jevy, než se zapojím. Spíše narážím na situace, že blízký zesnulý nenechal vše hmotné na světě a trápí se po smrti. Tady opět funguje jen zjistit, oč jde, a následně vykomunikovat a poprosit zbytečně neděsit živé lidi. Občas si pomáhám modlitbou, protože nejsem všemohoucí a v daném okamžiku jednoduše neumím utěšit prožívanou křivdu. Každopádně vím, že někdo, kdo se neumí povznést nad křivdu, si ještě na ten krásný zářivý prostor s vakuově klidným tichem musí počkat. Pokud je třeba duši uklidnit, aby se nebrzdila v dalším procesu možného postupu, činím to v rámci komunikace. Přece jen jsem se k tomuto dostala z důvodu neutěšených zesnulých. Pozůstalí pro mě od samého začátku měli v tomto směru o něco menší váhu. Přece jen člověk má větší možnosti, jak utěšit svou duši.